Eden a klam - Harry vs Harry

„K...Kdo jsi?“
„Ty si prostně nemůžeš dát pokoj že ne?“ zeptal se ten druhý rozzlobeně.
„Co tím myslíš?“ opáčil se Harry zmateně.
„Jsi mimo válku, máš rodinu, dívku, vlastně cokoli na co si vzpomeneš a ty to chceš všechno zahodit, proč?“
„Jak zahodit? Já jen chci jít ven. A kdo jsi? Použil jsi mnoholičný lektvar, co?“
„Ne, já jsem ty. Já jsem ta tvá část, co tě vždy nabádala k opatrnosti. Ta tvá část, co tě vždy vytáhla z průšvihu. Zachránil jsem tě před válkou a nehodlám připustit, abys se teď nechal zabít,“ zasyčela Harryho kopie.
„Já… nechápu…nevěřím ti, vždyť válka už skončila,“ zašeptal Harry zoufale, něco v hlase toho druhého ho nutilo mu uvěřit.
„Vážně? Tak válka skončila? A co když ti řeknu, že to co jsi prožil za poslední měsíc, se nikdy nestalo,“ řekl jeho dvojník a mávl rukou.




Doupě zmizelo. Oba se najednou vznášeli v nekonečné prázdnotě. Jediné co zbylo byly dveře vedoucí kamsi. Harry zjistil, že se může pohybovat pouhou myšlenkou. Bylo to zvláštní, necítil ani teplo ani chlad. Dýchal, ale kolem žádný vzduch nebyl. Bezmyšlenkovitě vytáhl hůlku a jeho kopie ho napodobila.
„Pusť mě pryč,“ řekl zoufale.
„Stačí projít těmi dveřmi, ale jsi si jistý, že to chceš? Tady můžeš mít všechno, dívky, lásku, sex, přátele, rodinu, cokoli a tam venku tě čeká jen bolest, utrpení a s velikou pravděpodobností i smrt. Rozmysli si to pořádně.“
„Jsem rozhodnut, chci pryč,“ řekl Harry pevným hlasem a zamířil ke dveřím.
„Má to ale jeden háček.“
„Jaký?“
„Já tě nenechám odejít,“ řekl Harryho dvojník a dveře se od nich vzdálili tak daleko, až z nich zbyla jen maličká tečka na obzoru.
„Co tím myslíš? Vždyť ty jsi já, to nechápeš, že se musíme Voldemortovi postavit čelem, jsme jediná naděje světa,“ rozkřikl se Harry.
„Ano, jsem ty, ale ta část, co už toho má dost. Dost války, dost utrpení, dost smrti. Našel jsem pro nás svět v míru, svět kde se nemusíme bát o život svých přátel a nenechám tě nás o něj připravit! Braň se Pottere!!“




Najednou se kolem nich zformovala obří aréna. Oba stály uprostřed ringu vysypaného bílým pískem. Na tribunách šílely tisíce lidí, skandujíce jejich jméno. Oba kolem sebe obcházeli v kruhu, ani jeden nechtěl začít, místo toho čekali, až soupeř udělá chybu. A Harry ji udělal, bylo horko a jemu stékal pot do očí, zamrkal, aby se ho zbavil a dvojník využil jeho nepozornosti.
„Expeliarmus,“ vrhl se na zem, aby se vyhnul kouzlu, které na něj vyslal a ještě v pádu kontroloval Impedimentem. Soupeř téměř líně vyčaroval štít, který kletbu pohltil.
„Avis,“ z protivníkovi hůlky vyletělo hejno malých ptáčků a ten je poslal proti Harrymu jako živé střely.
„Bombarda,“ ničivé kouzlo narazilo do hejna a udělalo z ptáčků sekanou, vnitřnosti ohodily oba soupeře od hlavy až k patě.
„Funuculus!“
„Protego!“ kouzlo se odrazilo do hlediště, kde někdo začal křičet bolestí. Harry tím byl vyveden z míry, takže nestačil odrazit kouzlo Revertis fartis, které s ním praštilo o zem. Pochopil, že sám nad sebou nemůže vyhrát, na to ho jeho kopie až moc zná, je potřeba udělat něco nečekaného. A věděl, co by to mělo být.




Vyčaroval dýku a přiložil si jí ke krku.
„Cco si myslíš, že děláš?“ zeptal se jeho soupeř znepokojeně.
„Tak ty mě chceš udržet naživu? V tom případě mě musíš pustit,“ řekl Harry a rozesmál se.
„Myslím, že to neuděláš,“ vysoukal ze sebe dvojník nepřesvědčivě.
„Uvidíme,“ zasyčel Harry a přitlačil, pod čepelí se objevila krev.
„Počkej! Vyhráls, ale budeš litovat,“ podotkla jeho kopie a mávla rukou. Před Harrym se objevily dveře. Vzal za kliku a vstoupil do nich. Bylo to, jako nějaký sen, jeho vzpomínky se kolem něj míhaly a on se propadal stále dál a dál. Stále rychleji a rychleji a pak ucítil pocit jako by do něčeho narazil - byl zpět ve svém těle.




Otevřel oči